Notifikace jsou jako digitální verze Pavlovova reflexu – telefon zapípá a my automaticky saháme po displeji. Ale je to vážně tak důležité?
Když nám někdo dříve chtěl něco říct, musel zavolat nebo přijít osobně. Dnes stačí „ping“ a očekává se okamžitá reakce. Průměrný člověk dostane denně desítky až stovky notifikací – e-maily, zprávy, aktualizace, sociální sítě, počasí, aplikace, které nám připomínají, že jsme tři dny necvičili. Jsou všechny opravdu nezbytné, nebo jsme se jen naučili být neustále ve střehu?
Mozek se přizpůsobuje podnětům a díky notifikacím je v permanentním režimu „co když něco zmeškám?“. Tohle neustálé přerušování vede k tomu, že ztrácíme schopnost soustředění. Jakmile se konečně ponoříme do práce nebo do knihy, přijde další cinknutí – a jsme zase venku.
Notifikace živí naši zvědavost. Co když se něco děje a já o tom nevím? Co když mi unikne důležitá zpráva? Co když mi někdo komentoval fotku? Tohle všechno nás drží v neustálém napětí.
Sociální sítě to dobře vědí – neustále nám podstrkují upozornění na nové příspěvky, reakce a události. Ale kolik z těchto informací je skutečně důležitých? Většinou se ukáže, že nic zásadního se nestalo – ale už jsme zase zpět v aplikaci, kde na nás čeká další obsah.
Co se stane, když si na hodinu vypneme všechny notifikace? Přežijeme to? Možná zjistíme, že máme víc klidu a času na věci, které jsme chtěli udělat. Možná nám bude chvíli chybět ten známý zvuk, ale po chvíli se dostaví pocit osvobození.
Někdy je dobré si připomenout, že ne každá zpráva vyžaduje okamžitou reakci. Možná bychom si měli občas nechat telefon v jiné místnosti a zjistit, jaké to je být opravdu tady a teď – bez notifikací, bez rušení, jen my a svět kolem nás.