Když se mě můj první finanční poradce zeptal, jaký je můj cíl spoření, odpověď byla jasná: „Chci jít v padesáti do důchodu.“ Samozřejmě, že finanční poradce se na mě díval trochu podezřívavě. Pravděpodobně přemýšlel, jestli mám v plánu vyhrát v loterii, nebo jen nemám ponětí o hodnotě peněz.
I když toto moje tvrzení nebylo nijak promyšlené a spíše to byl v první chvíli trapný vtip, časem tohle zaseté semínko vyklíčilo. Proč bych měl čekat do šedesáti pěti (nebo sedmdesáti, nebo osmdesáti, …), až mě budou bolet záda a budu zapomínat, kam jsem si dal brýle. Chtěl jsem si užít aktivní odpočinek v době, kdy ještě zvládnu udržet nejen moč, ale i myšlenku. Na dovolené chodit po lesích, a ne jen sedět v hotelovém lobby a hádat se s personálem, že můj pokoj rozhodně není ten, kde jsem si nechal kufr.
Ale pak mi došlo, že důchod neznamená nutně sedět doma v papučích a sledovat nekonečné televizní seriály. Lidé v důchodu přece pracují. Tak proč bych já nemohl „důchodovat“, zatímco pracuju? Nechci přeci přestat být aktivní, jen chci přestat být otrokem pracovního týdne. Proč si neudělat vlastní systém? Třeba tři dny v týdnu pracovat jako všichni ostatní „nedůchodci“, tvořit hodnoty a hrotit termíny, a zbytek týdne si hrát na důchodce – vstát beze stresu, klidně v pět ráno, dát si dlouhou snídani, podívat se z okna a jen tak si povzdychnout: „To je ale dneska krásně/škaredě.“ A odpoledne? Klidně něco málo odpracovat, ale jen tolik, aby mi to nenarušilo důchodovou pohodu.
Celý koncept důchodu po padesátce mi najednou začal dávat smysl. Nemusí to být o tom, že člověk přestane pracovat, ale že přestane bláznit a nahánět se za nesmyslnými termíny. Že přestane dělat věci, které ho nebaví, a místo toho si začne řídit svůj čas podle sebe. Budu pracovat jen na tom, co mě baví, s lidmi, kteří mě nerozčilují, a ve chvílích, kdy se mi chce. A hlavně – když se mi nebude chtít, nebudu dělat nic. Přesně jako v důchodu!
A víte, co je na tom nejlepší? Možná je celé tajemství v tom, že důchod není věk, ale stav mysli. Tak co, jdete do toho taky? Sejdeme se po padesátce někde venku na lavičce. Třeba ve čtvrtek odpoledne. Nebo, možná si tenhle režim můžeme zkusit zavést už teď. Možná nemusíme čekat do padesáti.