Pro spoustu lidí je chůze nudná. Rozhodně pro ty v mém okolí. Trvá dlouho, bolí z ní nohy a nejde při ní pořádně koukat do mobilu, aniž by člověk hodil držku. Moderní doba chůzi nepřeje – všechno musí být rychlé, efektivní a ideálně bez námahy. Proto máme elektrokoloběžky, auta a další urychlovače pro přesun z jedné židle na druhou. A když při tom přesunu můžeme sedět, pak je to teprve ta pravá přeprava. Jenže někdy je dobré zpomalit. Nebo se úplně zastavit. A pak se zase rozejít.
A navíc, jít někam bez cíle? Jakože nikam nedojít? Tak to už je teprve nuda. Chůzi jsem měl vždycky rád. Dřív jsem ale měl pocit, že chůze má smysl jen tehdy, když vede k cíli. Když vím, kam jdu, a tam se taky dostanu. Žádné zbytečné kroky navíc. Efektivita nade vše! Ale pak jsem zjistil, že o to vlastně vůbec nejde. Chůze není jen způsob dopravy, ale taky způsob myšlení. Někdy jdu jen proto, abych šel. Abych byl venku, aby mi trochu vyčistil hlavu vzduch a aby se mi myšlenky samy srovnaly do řady, místo aby po sobě skákaly jako veverky na kofeinu.
Procházky bez cíle jsou jako meditace pro ty, kteří si neumí sednout se zkříženýma nohama a soustředit se na dech. Prostě jdeš, necháš se vést cestou, a najednou zjistíš, že ti hlavou proletěly všechny ty věci, které ti přes den nedaly pokoj. A že vlastně některé z nich ani nestojí za řešení.
Chůze jako sport je taky super. Vlastně k tomu nic nepotřebuji. Jen si obuju boty, do brašny dám pití a svačinu a jdu. Netahám sebou žádné vybavení. Nemusím žádné vybavení udržovat ani nikde v bytě skladovat. Nepotřebuju permanentku do fitka, žádné aplikace, trenéry nebo složité plány. Prostě jdu, kam mě nohy nesou, a užívám si každý krok.
A když se nad tím zamyslíš – není to vlastně celé tak trochu metafora života? Neustále se někam ženeme, řešíme plány, cíle, milníky… A přitom možná to nejcennější je samotná cesta. Lidé, které po ní potkáme, momenty, které nás rozesmějí, drobnosti, které by jinak prošly bez povšimnutí. Jak se říká, život není sprint, ale maraton – a možná ani ne maraton, ale spíš taková pomalá, klikatá vycházka, kde občas zajdeš do slepé uličky, ale nakonec zjistíš, že právě ta byla nejzajímavější.
Když se procházím, vidím věci, které bych jinak přehlédl. Starou lavičku, kde si kdysi dávno někdo vyřezal … řekněme raději srdíčko. Lidi, kteří si jen tak povídají, aniž by měli v ruce telefon. Ano, fakt ještě existují.
A nejlepší na tom je, že když jdu nikam, nemůžu se ztratit. Což je obrovská výhoda pro někoho, kdo má navigační schopnosti rozbitého kompasu.
A jak se vlastně vždycky dostanu zpátky domů? To je na tom to kouzelné – nějakým způsobem se to vždycky vyřeší. Nohy mě donesou, paměť mě navede, a když selžou obě varianty, je tu ještě instinkt přežití a neodolatelná touha po pohodlné židli a hrnku čaje. A v nejhorším případě? No, svět je plný autobusových zastávek.
Takže, pokud se ti zdá, že máš v hlavě chaos, nebo že všechno jde nějak moc rychle, zkus se projít. Jen tak, bez cíle. Možná zjistíš, že to, co hledáš, najdeš někde po cestě. Nebo že už to vlastně máš. A nebo si aspoň všimneš, jak krásně voní vzduch po dešti. A to se taky počítá.