Přiznejme si to. Každý někdy podváděl. A teď nemluvím o velkých podvodech, kvůli kterým by se o vás zajímala policie nebo vaše svědomí (v tomto pořadí). Mluvím o těch drobných, nevinných zkratkách, které si v životě občas dopřejeme. Ať už šlo o drobnou lest při společenské hře nebo o záměrné ignorování návodu při skládání nábytku. Kdo nikdy nepoužil tahák ve škole, ať první hodí propiskou.
Od malička nás učí, že tvrdá práce se vyplácí a že čestné vítězství chutná nejlépe. Ale upřímně – ono vítězství s drobnou pomocí umí být taky dost sladké. Proč? Možná prostě jen rádi vyhráváme. Nebo jsme jen líní. Vezměme si třeba klasickou školní situaci: test z matematiky. Někdo se ho poctivě učí, jiný si chystá tahák a pak jsou tu mistři improvizace, kteří si dokážou odpovědi vymyslet s takovou sebejistotou, že jim učitel skoro uvěří.
Možná je to prostě proto, že jsme jen lidé. A lidé mají jednu skvělou vlastnost – hledat efektivnější způsoby, jak dosáhnout cíle. Nebo méně ušlechtile řečeno: jak si to udělat co nejjednodušší.
Podvádění (pardon, kreativní zkratky) jsou vlastně jen jiným způsobem, jak říct, že jsme vynalézaví. V historii bylo obcházení pravidel mnohdy synonymem pokroku. Lidé si místo běhání po pralese vymysleli luk a šíp. Místo tahání kamenných bloků na zádech při stavbě pyramid přišli s pákou a kladkou. A místo poctivého hledání informací si dnes dokážeme během pěti vteřin vygooglit odpověď na cokoliv, včetně otázky, jak se podvádí v karetní hře prší.
Podvádění nás těší, protože máme pocit, že jsme chytřejší než systém. Když někdo najde zkratku, kterou ostatní neznají, získává malou psychologickou odměnu. Tenhle efekt dobře známe třeba z počítačových her. Když najdeme tajný kód, který nám dá nekonečno životů, najednou si můžeme užít hru úplně jinak – s naprostou svobodou. A kdo by to nechtěl?
Ale přiznejme si taky druhou stranu mince: když nám někdo jiný ukáže, že zná lepší zkratku než my, začneme pochybovat o spravedlnosti světa. „Počkej, ty ses naučil celou látku na test? To je nefér!“
Samozřejmě, ne každé podvádění je neškodné. Existuje velký rozdíl mezi tím, když si v šachu nenápadně posuneš figurku (a tvůj soupeř je zrovna zaneprázdněný pojídáním sušenky), a tím, když někdo v reálném životě podvádí na daních v takovém stylu, že by se za něj nemusel stydět ani mafiánský boss.
Je také důležité si uvědomit, že některé zkratky se mohou časem vymstít. Když člověk celou střední školu opisuje domácí úkoly od spolužáků, může se mu to vymstít v momentě, kdy se ho někdo na pohovoru zeptá na základní pravidla pravopisu a on zaváhá, jestli je „bychom“ opravdu správně.
Možná bychom si měli přiznat, že hledání zkratek je součástí naší přirozenosti. Ale taky si uvědomit, kdy je to nevinné a kdy už podkopáváme nejen pravidla, ale i vlastní hodnoty. V životě totiž někdy stačí poctivě jít cestou, která sice není nejkratší, ale zato vede k lepšímu výsledku. A tak se nakonec musíme ptát – jde nám víc o cestu, nebo jen o cílovou pásku? A stojí ta zkratka za to? Možná je nejlepší si občas připomenout, že i pomalejší cesta může být zajímavá. A hlavně, že když člověk vyhraje poctivě, ten pocit trvá déle než radost ze šikovně zamaskovaného podvodu.
A občas… stačí jen vědět, kdy použít správný „cheat kód“ na nekonečno úsměvů.