Dnešní svět je propojený více než kdy dříve. Stačí pár kliknutí a můžeme si povídat s kýmkoli na druhém konci světa, sdílet zážitky, posílat soubory, pracovat, bavit se. Nikdy jsme nebyli tak blízko. A přitom jsme nikdy nebyli dál.
Vzpomínám si na časy, kdy se lidé setkávali v čajovnách, kavárnách nebo na lavičkách v parku? Seděli, povídali si, dívali se jeden druhému do očí. Žádné emotikony, žádné zpožděné odpovědi, žádné „viděno 14:23“. Prostě jen lidé, v reálném čase, v reálném světě.
Dnes? Máme sociální sítě. Místo hovoru píšeme zprávy. Místo smíchu posíláme smajlíky. Místo toho, abychom se podívali druhému do očí, koukáme do obrazovky. Propojení s celým světem je paradoxně tím, co nás od sebe vzdaluje. Místo příjemného večera v čajovně řešíme vztahy přes chat, místo posezení s přáteli refreshujeme feed.
Počítačová síť je fascinující. Umí propojit kontinenty, přenášet informace rychlostí světla a zachránit člověka v nouzi. Ale propojí srdce? Přinese nám pocit skutečné blízkosti? Nebo jen iluzi spojení, která mizí, jakmile zavřeme aplikaci?
Síť jako pavoučí vlákno může být bezpečná a pevná, ale také zrádná a lepivá. Když se do ní chytíme, dokážeme se z ní dostat zpátky do skutečného světa? Nebo v ní zůstaneme viset, omotáni notifikacemi, algoritmy a nekonečným scrollováním?
Možná bychom si měli občas odpojit Wi-Fi a připojit se jinak. Jít ven, sejít se, podívat se na sebe bez filtrů. Možná zjistíme, že ta nejcennější síť není ta optická, ale ta, kterou si budujeme mezi sebou.